Teutonie je již po desetiletí okolními říšemi nazývána barbarskou zemí – nikoli však pro nedostatek kultury, ale pro svou nezkrotnou povahu. Leží daleko od uhlazených dvorů a psaných zákoníků, v krajině hustých hvozdů, mlžných blat a chladných hor, kde má slovo stále větší váhu než pečeť a čest kmene je víc než život jednotlivce.
Země je rozdrobená na množství malých územních celků, jimž vládnou kmenoví náčelníci. Každý z nich je zároveň válečníkem, soudcem i knězem starých bohů. V dobách největší hrozby se tito vůdci scházeli na sněmu krve a kamene, aby ze svého středu zvolili krále Teutonie.
Poslední z těchto králů však padl před více než třista lety. Jeho smrt nebyla nikdy objasněna a s jeho pohřbem se rozpadla i křehká jednota země. Od té doby Teutonii zmítá jedna kmenová válka za druhou. Staré přísahy vybledly, krevní msty se hromadí a hranice mezi panstvími se mění s každým rokem podle síly meče.
Dnešní náčelníci již nedokážou nalézt společnou řeč. Každý z nich se považuje za právoplatného dědice královského odkazu a nárokuje si vládu nad celou Teutonií. Místo sněmů se tak konají nájezdy, místo rad přichází výpady a země se pomalu mění v bojiště ctižádosti.
Krajina a podoba země
Teutonie je zemí drsné, nespoutané přírody, která formovala své obyvatele stejně neúprosně jako nekončící války. Krajina je rozmanitá, ale málokdy přívětivá – působí starobyle, syrově a místy až myticky.
Sever a hory
Severní část země vyplňují chladné horské masivy s ostrými hřebeny, věčně zahalené mlhou a sněhem. V hlubokých údolích se skrývají jezera temné vody, o nichž se tvrdí, že v nich sídlí staří duchové a přízraky padlých králů. Průsmyky jsou úzké a snadno bránitelné, proto jsou často poseté kamennými pevnostmi, hlídkovými věžemi a posvátnými kameny označujícími hranice kmenových území.
Lesy a nížiny
Vnitrozemí Teutonie ovládají rozlehlé, prastaré lesy – dubové, bukové i jehličnaté hvozdy, do nichž světlo proniká jen v úzkých pruzích. Lesy nejsou pouze zdrojem dřeva a zvěře, ale i místem obřadů, shromáždění a starých pohřebišť. Mnohá místa jsou považována za prokletá či posvátná a kmeny se jim vyhýbají nebo je střeží.
Mezi lesy se rozprostírají nížiny s loukami a pastvinami, kde se pasou stáda dobytka a koní – nejcennějšího majetku teutonských kmenů.
Řeky a bažiny
Řeky jsou tepnami země, ale i přirozenými hranicemi. Jejich břehy bývají osídlené, přesto nebezpečné – časté záplavy a bažinatá půda vytvářejí oblasti, kde se bojuje obtížně a kde se snadno ztrácí celé oddíly. Bažiny jsou domovem vyhnanců, psanců a těch, kdo se chtějí skrýt před kmenovou spravedlností.
Města
Města v pravém slova smyslu jsou v Teutonii vzácná. Většina větších sídel vznikla kolem tvrzí patřících místním náčelníkům nebo u důležitých brodů a křižovatek obchodních cest. Města jsou typicky obehnána palisádovou hradbou v lepších případech kamennou. V centru města bývá náměstí, které je centrem všeho dění. Jsou zde obchodníci, zábava jako oslavy, ale konají se zde i soudy či popravy. Ve větších městech vznikají i řemeslné čtvrti. Všem pak povětšině dominují tvrze či velké síně, zpravidla postavené na vyvýšeném místě oproti zbytku města.
Vesnice a osady
Vesnice tvoří páteř Teutonie a jsou rozesety po celé zemi v závislosti na vodě, půdě a ochraně terénu. Skládají se z několika desítek dlouhých domů ze dřeva, hlíny a kamene. Střechy jsou pokryté došky nebo dřevěnými šindeli.